Stavba kytary od výběru dřevapo seřízení menzury a údržbu
Morveldenda je nezávislý informační web o kytarářské práci. Popisujeme, co se v dílně skutečně odehrává mezi hraněním fošny a okamžikem, kdy se na hotový nástroj poprvé natáhnou struny: jak se vybírá rezonanční dřevo, proč se řezivo nechává léta odležet, co dělá vyztužení horní desky se zvukem, jak se luby ohýbají na horké bulce a jak se nakonec doladí menzura, výška strun a zakřivení krku.
Texty vznikají jako výkladové materiály pro čtenáře v Česku, kteří si stavějí nebo opravují nástroj sami, případně chtějí rozumět tomu, o čem s nimi kytarář mluví. Nejde o návod typu „udělejte to takto“, ale o vysvětlení souvislostí mezi materiálem, konstrukcí a výsledným tónem.
Co na tomto webu najdete
Web je členěný podle pořadí prací v dílně. Každá kapitola vysvětluje jeden úsek stavby nebo údržby nástroje a ukazuje, jak se rozhodnutí z jedné fáze projeví o několik kroků později.
Kytara je pružná konstrukce, která musí unést tah strun a zároveň se pod ním rozeznít. Skoro každá volba v dílně je proto kompromisem mezi tuhostí a poddajností. Silnější deska vydrží víc, ale hůř se rozezvučí; tenčí deska zní ochotněji, jenže se časem prohne. Materiály jsou navíc přírodní a nejsou dva kusy stejné, takže míry z tabulky slouží jen jako výchozí bod, který se upravuje podle konkrétní desky.
Následující kapitoly proto nepracují s jedním „správným“ postupem. Popisují, co se v které fázi posuzuje, jaké veličiny jdou proti sobě a podle čeho se pozná, že je práce hotová.
- Dřeviny na horní desku, luby, dno a krk a jejich akustické vlastnosti
- Sušení řeziva, vlhkostní rovnováha dílny a stabilizace hotových dílů
- Vyztužení horní desky, typy pružin a jejich vliv na zabarvení tónu
- Ohýbání lubů na horké bulce, práce s párou a tvarové formy
- Lepení krku, srovnání hmatníku a nastavení úhlu krku ke korpusu
- Zarážení, srovnání a leštění pražců včetně úpravy jejich konců
- Rozeta, obruby a příprava povrchu před lakováním
- Šelak a nitrocelulózový lak, jejich chování v čase a rozdíly v práci
- Menzura, kompenzace kobylky a nastavení výšky strun
- Seřízení výztuhy krku, sezónní údržba a skladování nástroje
Dřevo na desku, luby a krk
Horní deska nese většinu odpovědnosti za zvuk. Klasicky se štípe ze smrku nebo z cedru; smrk bývá pevnější v poměru k hmotnosti, drží pevnější, jasnější tón a v prvních letech se výrazně rozehrává, zatímco cedr zní teplejším, hned od začátku usazeným zvukem a snáší i tenčí vypracování. U evropského smrku se hledí na hustotu letokruhů, jejich rovnoměrnost a na to, jak deska při poklepu odpovídá.
Luby a dno tvoří odrazovou schránku a mají spíš zabarvovací roli. Palisandr přidává tmavší spodky a dlouhý dozvuk, javor je čitelnější a rychleji utlumený, ořech leží někde mezi nimi a v českých podmínkách je dostupný v dobré kvalitě. U dna se stejně jako u desky sleduje, aby byly obě půlky zrcadlově štípané ze stejného kmene, jinak se hotový nástroj deformuje nesymetricky.
Krk musí být především tvarově stálý. Používá se mahagon, javor nebo domácí jasan, vždy s rovným vláknem a bez sbíhavosti. Vícedílné, křížem lepené krky drží tvar lépe než jednodílné, protože se vzájemně vyrovnává pnutí jednotlivých lamel. Hmatník se dělá z tvrdého dřeva odolného proti otěru, nejčastěji z ebenu nebo palisandru.
Na co se dívat při výběru
U rezonančního dřeva se posuzuje rovnoběžnost vláken s hranou desky, absence suků a smolníků, šířka a pravidelnost letokruhů, hmotnost kusu vzhledem k rozměru a zvuk při volném poklepu. Trhliny u kraje fošny nejsou samy o sobě vyřazující, pokud se dají odříznout, ale trhlina vedoucí ke středu desku znehodnotí.
Radiální řez. Desky štípané radiálně pracují v šířce nejméně a mají po celé ploše podobnou tuhost. U tangenciálního řezu se dřevo v šířce hýbe skoro dvojnásobně.
Poměr tuhosti a hmotnosti. Dvě desky stejné tloušťky mohou mít výrazně jinou hmotnost. Lehčí a přitom tuhá deska se obvykle vypracovává tenčeji.
Zásoba materiálu. Kdo staví pravidelně, nakupuje dřevo dopředu a nechává je odležet v dílně. Materiál koupený těsně před stavbou se ještě dosušuje v hotovém nástroji.
Sušení a stabilizace zásoby
Dřevo přijímá a odevzdává vlhkost podle okolního vzduchu a přitom mění rozměry, hlavně napříč vlákny. Právě proto se řezivo nejdřív suší na vzduchu, proloží se latěmi a nechá se stát pod přístřeškem tak dlouho, dokud se nedostane na vlhkost odpovídající venkovnímu prostředí. V české klimatické oblasti to znamená přibližně dvanáct až patnáct procent, tedy stále příliš mnoho na to, aby se z takového materiálu dala postavit kytara.
Druhá fáze probíhá uvnitř. Nařezané a hrubě opracované díly se přesunou do vytápěné dílny, kde se pomalu vyrovnají na hodnoty kolem šesti až osmi procent. Tento krok se nedá uspěchat: rychlé vysoušení uzavře povrch, uvnitř zůstane vlhčí jádro a v materiálu vznikne pnutí, které se projeví až po slepení. Zkušební tenké lišty ze stejné várky, které se pravidelně váží, ukážou, kdy hmotnost přestane klesat.
Stejně důležitá je vlhkost vzduchu při samotné stavbě. Korpus slepený v příliš vlhkém prostředí se v zimě, kdy ústřední topení stlačí relativní vlhkost hluboko pod čtyřicet procent, smrští a horní deska může prasknout. Naopak nástroj postavený v přesušené dílně se v létě vyboulí a zvedne se výška strun. Ustálené prostředí v dílně je proto součástí konstrukce, ne komfortem.
- Přirozené sušení pod přístřeškem s prokládáním a volným prouděním vzduchu, počítá se přibližně rok na centimetr tloušťky.
- Přesun do vytápěného prostoru a pozvolné dosoušení na provozní vlhkost, obvykle několik měsíců podle tloušťky dílů.
- Kontrola vlhkoměrem a vážením zkušebního vzorku, dokud se hodnoty nepřestanou měnit.
- Hrubé opracování dílů s ponechaným přídavkem a jejich další odležení, aby se projevilo uvolněné pnutí.
- Konečné vypracování až v prostředí, ve kterém se bude nástroj lepit, ideálně kolem 45 procent relativní vlhkosti a 20 °C.
- Skladování hotových polotovarů naplocho, proložených a zatížených, nikoli opřených o stěnu.
Pružiny horní desky a jejich vliv na zvuk
Vyztužení je systém lišt na spodní straně horní desky. Drží ji proti tahu strun a zároveň určuje, jak se deska rozkmitá. Nejrozšířenější je vějířové vyztužení u klasických kytar a křížové u ocelových strun, ale rozhodující nejsou názvy schémat, nýbrž výsledná tuhost v podélném a příčném směru a rozložení hmoty po ploše.
Vyšší a užší pružina přidá tuhost s menším přírůstkem hmotnosti než pružina nízká a široká. Když se pružiny sníží nebo zeslabí na koncích, deska se u obvodu uvolní, přibude spodků a nástroj reaguje i na slabší úhoz. Pokud se naopak ponechají mohutnější, tón zůstane pevnější, s delší výdrží ve středech a s větší rezervou proti prohnutí. Mezi těmito polohami se pohybuje veškeré ladění desky.
Deska se během práce opakovaně zkouší poklepem, ohybem přes koleno a poslechem, jak se mění výška odezvy. Ubírá se po malých krocích rovným dlátem a hoblíčkem, protože dřevo se nedá vrátit. Cílem není konkrétní číslo, ale rovnováha: deska má být tak měkká, jak jen unese tah strun, a to po celou dobu životnosti nástroje.
Co ovlivňuje výsledek
Vedle výšky a šířky pružin rozhoduje jejich úhel vůči vláknům desky, tvar konců, tloušťka desky v jednotlivých zónách, velikost a umístění výztuhy pod kobylkou i hmotnost samotné kobylky. Změna jediného z těchto prvků posune výsledek natolik, že se dvě jinak shodné kytary poznají poslepu.
Ohýbání lubů na horké bulce
Luby se ohýbají za tepla a vlhka. Klasickým nástrojem je horká bulka, tedy kovová trubka vytápěná zevnitř, na které se navlhčená dýha o tloušťce kolem dvou milimetrů postupně tvaruje tlakem ruky. Dřevo změkne, vlákna na vnější straně se natáhnou a po vychladnutí si tvar podrží. Teplota se drží tak, aby voda na povrchu syčela, ale dřevo se nepálilo.
Postupuje se od pasu, tedy od nejostřejšího oblouku, a pracuje se plynulým pohybem po celé délce, aby nevznikaly ploché úseky mezi ohyby. Palisandr a jiné tvrdé dřeviny se pracují hůř a mají sklon k praskání v místě zvlnění vláken; pomáhá tenká kovová podložka, která drží vnější stranu v tahu. Ohnutý lub se ihned zakládá do formy a nechá se v ní vychladnout a doschnout.
Trhlinu na lubu je většinou možné zachránit vlepením zevnitř, pokud nezasáhla vnější povrch. Obtížnější jsou zvlněné přepálené skvrny, které se pod lakem objeví jako tmavé pruhy a nejdou zabrousit bez ztenčení lubu.
Vlhkost. Lub se před ohybem nechá pár minut ve vodě nebo se opakovaně otírá mokrým hadrem. Namočený nasáklý lub se hůř kontroluje a déle schne.
Rychlost. Pomalý tlak v jednom místě spálí dřevo dřív, než se ohne. Lepší je více mírných průchodů než jedno dlouhé přidržení.
Forma. Bez formy se tvar rozjede. Kytara stavěná ve formě má symetrický obrys a snáze se do ní zakládají klotce a vyztužení dna.
Krk, hmatník a pražce
Nasazení krku určuje, jak bude nástroj hratelný. Rozhoduje úhel, pod kterým krk vychází z korpusu, protože ten společně s výškou kobylky určuje, kolik materiálu zůstane na nulté a poslední úpravy. Krk se lícuje nasucho, dokud rovina hmatníku nesměřuje k předem stanovenému bodu na kobylce, a teprve potom se lepí nebo šroubuje. U klasické stavby se používá španělská pata s krkem vetknutým do korpusu, u ocelových strun převažuje lastovičí ocas nebo šroubovaný spoj, který lze později znovu nastavit.
Hmatník se před zaražením pražců srovná do roviny nebo do mírného válcového či kuželového rádiusu. Drážky musí mít správnou šířku i hloubku: příliš úzká drážka rozštípne hmatník a nadzvedne okolní pražce, příliš široká drží pražec jen na lepidle. Po zaražení se konce zapilují do zkosení, aby neřezaly do ruky, a celý soubor se srovná dlouhým pilníkem, přeprofiluje a vyleští.
Rovnání pražců je práce, která se opakuje po celou dobu života nástroje. Postupným ohráváním vznikají prohlubně pod nejpoužívanějšími strunami a nástroj začne drnčet. Dokud zbývá dost výšky, stačí srovnat a přeprofilovat; jinak přichází výměna, obvykle po několika letech pravidelného hraní.
- Rovina hmatníku
- Kontroluje se přesným pravítkem přes celou délku i po jednotlivých úsecích. Mírný podélný průhyb je u ocelových strun žádoucí, u klasické kytary se hmatník srovnává do roviny.
- Výška a profil pražců
- Vyšší pražce usnadňují vibrato a hru s tvrdším úhozem, nižší dávají pocit rychlejšího hmatníku. Po srovnání se musí každý pražec vrátit do zaobleného tvaru, jinak ladění po strunách plave.
- Konce pražců
- Zkosení a zaoblení konců je vidět i cítit. Při vysychání hmatníku vystoupí konce nad hranu a je nutné je znovu zapilovat.
- Nulový pražec a nultá matice
- Drážky v matici se sráží do výšky, při které první pražec téměř nezvedá strunu. Příliš vysoká matice zhoršuje ladění v prvních polohách.
Rozeta, příprava povrchu, šelak a nitrolak
Rozeta kolem ozvučnice se skládá z tenkých vložek, které se lepí do vyfrézované drážky. Kromě ozdobné role zpevňuje okraj otvoru proti trhlinám. Pracuje se s ní ještě před vyztužením desky, kdy je materiál rovný a přístupný z obou stran. Stejná logika platí pro obruby korpusu: zakrývají čelní dřevo a chrání hrany proti nárazům.
Než přijde na řadu lak, musí být povrch hotový. Broušení postupuje po zrnitostech bez přeskakování, rýhy po hrubším papíru se pod lakem jinak objeví jako stíny. Póry palisandru nebo ořechu se plní tmelem nebo samotným lakem v několika kolech; nezaplněná pórovitost později vtáhne lak a povrch zmatní.
Šelak nanášený tamponem dává velmi tenkou, pružnou a opravitelnou vrstvu, která desku nejméně tlumí. Vyžaduje ale čas, cvik a opatrnost při hraní, protože nesnáší pot ani alkohol. Nitrocelulózový lak se stříká, zaschne rychleji, dá se leštit do vysokého lesku a je odolnější vůči mechanickému opotřebení. Za cenu silnější vrstvy a nutnosti pracovat s odsáváním a respirátorem.
Tloušťka vrstvy. Čím silnější film na horní desce, tím víc se tlumí. Rozdíl mezi deseti a dvěma stovkami mikrometrů je slyšet.
Zrání. Nitrolak se před leštěním nechává týdny odvětrat. Předčasné leštění vede k propadům v pórech.
Opravitelnost. Šelak se dá dolít a přeleštit v místě poškození, nitrolak obvykle vyžaduje přebroušení celé plochy dílu.
Menzura, výška strun, výztuha krku a údržba
Menzura je vzdálenost mezi maticí a kobylkou, respektive dvojnásobek vzdálenosti k dvanáctému pražci. Struna se ale při stisknutí protahuje a mírně zvyšuje tón, takže se skutečná délka o pár milimetrů prodlužuje. Této kompenzaci se přizpůsobuje sklon kobylkového sedla; u basových strun bývá přídavek větší než u výškových. Bez kompenzace nástroj ladí prázdný, ale ve vyšších polohách se rozchází.
Výška strun nad dvanáctým pražcem je kompromisem mezi pohodlím a čistotou tónu. Nízké nastavení drnčí, vysoké unavuje levou ruku a zhoršuje intonaci při stisku. Nastavuje se až tehdy, když je krk ve správném průhybu, protože jinak se opravuje následek místo příčiny.
Výztuha krku, tedy ocelová tyč vedená pod hmatníkem, slouží k vyrovnání průhybu, nikoli k nastavení výšky strun. Otáčí se po malých částech otáčky, vždy s povolenými strunami nebo alespoň s vědomím, že se konstrukce musí ustálit. Když matice klade nezvyklý odpor, je namístě práci přerušit.
- Kontrolovat průhyb krku pravítkem nebo přiložením struny mezi první a poslední pražec
- Seřizovat nástroj vždy v poloze, ve které se na něj hraje, s naladěnými strunami
- Po výměně strun jiného tahu počítat s novým nastavením průhybu i výšky
- Hmatník bez laku čistit a jednou za čas ošetřit malým množstvím oleje
- Nástroj skladovat v pouzdře v místnosti s ustálenou vlhkostí, ne u topení ani u okna
- V zimě sledovat vlhkost a při dlouhém suchu zvlhčovat prostor nebo pouzdro
- Praskliny v desce řešit hned, dokud jsou hrany čisté a jdou slepit bez vložky
- Pravidelně kontrolovat, zda se kobylka nezačíná odlepovat od desky
Kontakt a povaha projektu
Morveldenda je informační a redakční web. Publikuje výkladové texty o stavbě, seřizování a údržbě kytar. Nenabízí zakázkovou výrobu, opravy ani prodej materiálu a nezprostředkovává žádné služby. Materiály slouží k porozumění tématu; každý zásah do konkrétního nástroje zůstává na odpovědnosti toho, kdo jej provádí.
Máte-li k obsahu poznámku, upřesnění nebo návrh na téma, které v textech chybí, napište nám e-mailem. Na zprávy odpovídáme podle časových možností.
Morveldenda — [email protected]